Československý vlčák - Chov

Psi (canis lupus familiaris) a československý vlčák

„Člověk nemůže nikdy dělat víc, než je mu dovoleno člověčenstvím. Míň může dělat vždycky. A, jak jste si všimli, to s úspěchem probíhá.
Ale přemýšlet, a to dá práci, umí jen část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí.“ — Jan Werich

 
Tvorba psích plemen, jejich vzhled, povaha a jejich využití je čistě lidskou záležitostí. Psi jsou tu pro lidi a lidé pro psy. Člověk je k sobě připoutal a je za jejich život a jeho kvalitu zodpovědný!
Vždy se našli a myslím, že se budou vždy nacházet lidé – tvůrci a „vynálezci," kteří se i přes odpor fanatiků pustí do něčeho nového, nějakého nového křížení různých psích plemen, ve snaze udělat nejlepšího přítele člověka – psa lepším.
Nejen krásnějším vzhledem, to je podružná věc, především vhodnějším k nějakému účelu s lepším zdravím, vitalitou, tak, aby člověka mohl doprovázet a sloužit mu na tomto světě o něco déle.

Na celém světě dnes žije kolem 400 plemen psů. Některá plemena pomalu vymírají a nebo zase regenerují, některá se nově tvoří a čekají na uznání mezinárodní kynologickou federací FCI. Žádný živočišný druh na světě nemá tak výraznou plemennou rozmanitost, co se do velikosti, barvy, typu srsti, utváření lebky, uší a ocasu týče jako pes. Je naprosto neuvěřitelné, jak se svým exteriérem jednotlivá plemena psů v rámci jednoho druhu liší. Je třeba ale dodat, jakkoliv je to neuvěřitelné, že každé z těchto psích plemen má z 98, 8 % shodnou DNA se svým divokým předkem vlkem a každé z těchto plemen je schopno dát s vlkem plodné potomky.

 Na světě dnes existují různí užitkoví hybridi, například evropský saňový pes, který vznikl křížením německého krátkosrstého ohaře, pointera a greyhounda. Později se přikřížil malamut a siberian husky. Jeho rychlost a vytrvalost nepřekoná žádné čistokrevné plemeno tvořené pro saňový sport či např. canicross.
Křížením německého ovčáka a vlka (canis lupus) vznikl náš československý vlčák. Svou myšlenku zhmotnil a zrealizoval ing. Karel Hartl v roce 1958 a jeho zásluhu na vzniku tohoto plemene nemůže už nikdo nikdy vymazat. Nebýt jeho hybridů různých filiálních generací vlka a psa a československé armády, která celý projekt financovala, neměli bychom si dnes s čím „hrát“ a nad čím se dohadovat.

Foto pamatníku PS v ČR na šumavské Modravě - Martin Libiš
Základem našeho již uznaného plemene je německý ovčák – více jak čtyři desítky pracovních německých ovčáků! Jména všech 4 vlků každý majitel ČSV většinou zná, o německých ovčácích se příliš nemluví. Zde jsou: Cezar z Březového háje, Kurt z Václavky, Ajax von alten Pleen, Hasso ze Šamorína, Merz z Rovenalu, Savan z PS, Arno z PS, Achmed von Haus Berlin, Bojar von Shotterhof, Alex vom Rudigen, Orest ze Zimova, Aldo von der Pappelgarten, Brex z Děčínských skal, Amor z dvora Ker – Pal Cs, Nina z PS, Chera z PS, Xita z PS, Alma Soleg, Alma z PS, Centa Irk, Onda z PS, Asta z SNB, Drago z PS, Chido z PS, Boris z PS, Filka z PS, Etna z Dvoji, Drnda Bropa, Cita z Pšovky, Gotz vom Felsenstein, Eros z Ivánky při Dunaji, Odor z PS, Erle vom Dever Holz, Střela z PS, Fila z PS, Anka z PS, Cetka z PS, Coural Bropa, Ardo Bropa, Zur vom Delitzer Berg, Unkas z PS, York z Hořejšího dvora.
Pro některé fanatiky ČSV je německý ovčák zatracovaný, hloupý a nemocný pes.
Asi je pro ně těžké si přiznat, že německý ovčák má své příznivce a obdivovatele po celém světě. Využití všestranné. A dobře vycvičený či jen dobře vlohově vybavený německý ovčák je stále dobrým obchodním artiklem. Plemenné knihy zapisují desetitisíce narozených štěňat, je to nejuniverzálnější a nejrozšířenější pracovní pes na světě. V některých discplinách mu konkuruje ovčák belgický, který má s NO však podobný původ a také využití. I chov německého ovčáka se v dnešní době ale potýká s mnoha problémy. Především exteriérové linie v barvě black and tan. Pracovní vlkošedé a celočerné linie jsou na tom s kostrou a pohybem o poznání lépe. O povaze nemluvě. Německý ovčák se dnes oficiálně rozdělil a je uznáván i ve formě dlouhosrsté a dlouhosrstí NO se dnes i posuzují na výstavě odděleně.
Německý ovčák v barvě bílé, která se stala kdysi barvou vylučují pro tohoto psa, dal základ pro vznik dalšího plemene uznaného FCI bílého švýcarského ovčáka. Původně americko - kanadského.
V Rusku si z německých ovčáků vyšlechtili východoevropského ovčáka, který připomíná staré typy NO. Bez výrazného úhlení zadních končetin a bez nároku na sytost barvy.
I na tvorbě našich chodských psů má podíl německý ovčák a základ se sbíral doslova kde se dalo.
Na vzniku holandského saarloosova vlčáka má značný podíl NO, nebyli jich však desítky, jako u našeho ČSV. Ale k SAV se ještě dostaneme.

O obrovské variabilitě a chovné základně NO není pochyb.

Čistota rasy neexistuje a už vůbec ne u psů! (To je mýtus, který se snažil zhmotnit jen duševně nemocný Hitler).

Naši dnešní ČSV mají matematicky 70 - 75 % krve německého ovčáka, zvířat služebně využívaných u tehdejší PS a policie. My nechováme vlky, jen vlku podobné psy! Vlk se stal předlohou v postupném budování exteriéru a psaní standardu ČSV, měl vylepšit vytrvalost, odolnost a prodloužit pracovní využití původních NO. Při tvorbě prvních linií v pokusném křížení a později základu pro naše plemeno byli použiti 4 vlci. Vlčice Brita dala vznik 2 linií (rodin) narozených v roce 1958 a 1960 u PS Libějovice. Potomci III. linie po vlkovi Argo se narodili v Býchorech - Policie ČSSR. V roce 1974 u PS Malacky vznikla IV. linie po vlkovi Šarikovi. V roce 1983 opět u PS Libějovice se narodili potomci vlčice Lejdy.
Matematický poměr krve vlka u dnešního ČSV se pohybuje mezi 25 - 30 % .

V chovu ČSV se nesprávnými chovnými postupy začala likvidovat variabilita mladého plemene ve druhé fázi šlechtění, ještě před uznáním plemene, a to díky civilním chovatelům, kteří se vrhli na upevňování exteriérových znaků a příbuznost vzájemně připařovaných jedinců doslova ignorovali.

Stačí se podívat na rodokmeny předků (cca 8 – 10 generací zpět) všech dnešních ČSV, které najdeme prakticky ve všech současných rodokmenech. Jejich COI a AVK dosahuje "astronomických čísel."
Mezi roky 1980 a 1988 nakryl Rep z PS většinu chovných fen v SR, dále kryl některé své dcery a vnučky, takže všechna chovná zvířata v SR v následujících letech byla úzce příbuzná s tímto psem a vzájemně se dál připařovala. Pan Rosík naprosto ignoroval chovný plán tehdejšího klubu vypracovaný ing. Karlem Hartlem, který byl hlavní poradce chovu dlouhou řadu let. Rep dal přes 245 potomků. Tohle číslo je těžko pochopitelné, vzhledem k tak malé chovné základně, která v té době v Československu byla.
Je třeba si uvědomit, že i Rep sám byl produktem příbuzenské plemenitby otce na dceru, a tak vzájemně nepříbuzná zvířata v rámci tak malé populace přestala prakticky existovat v jednom velmi krátkém časovém období a tomu se říká ztráta variability uvnitř populace. Ať si dnes obhajuje tento postup pana Rosíka kdo chce a čím chce, pro mne, jako zootechnika s vysokoškolským vzděláním je to neomluvitelné. Populace ČSV byla v té době opravdu malá na takovýto genetický pokus, který část chovatelů ale s nadšením podporovala a dodnes obhajuje.
Příbuzenská plemenitba je jedním ze způsobů upevňování požadovaných exteriérových znaků. ALE: Při příbuzenské plemenitbě se stále častěji potkávají stejné geny a ochrana poskytnutá heterozygotností se vytrácí. Zvyšuje se počet homozygotů v populaci a roste tak procento různě postižených jedinců.
V případě, že dědičná choroba má recesivní založení pak stačí, aby jeden gen - respektive druhá alela byla dominantní a choroba se u jedince neprojeví. Jestliže však dochází k velké frekvenci stejných defektních genů v populaci, zvyšuje se počet postižených zvířat a dochází ke snížení životaschopnosti plemene.

Dnes je u psů popsáno přibližně 300 dědičných chorob a téměř 70 % z nich je způsobeno recesivní alelou.

Moje první fena Asta z Tondova narozená v roce 1986 měla Repa v rodokmenu jen 1x, COI na 5 generací 8,64 % a AVK 68,96 %. Čísla na tehdejší dobu spíše nízká, na dnešní vysoká. Dožila se 16 let a 6 měsíců.

Vzpomínám na Ikara z Krotkovského dvora (COI 30,12 % a AVK 48,14 %) který žil nějakou dobu v kotci VŠZ Praha (dnešní ČZU), kde jsem měla své psy i já. Marcela s Karlem ho dovezli už jako dospělé zvíře. Narodil se v roce 1991 a jeho družkou nějakou dobu byla Canis z Molu Cs, dcera mé Asty z Tondova.
Ikar byl velké sympatické zvíře, které však trpělo mnoha neduhy. Nejzávažnější byla nečekaná ztráta vědomí. Viděla jsem to dvakrát. Na obyčejné vycházce s ostatními psy se Ikar na pár vteřin skácel k zemi a zůstal ležet. Pak se zase zvedl jakoby nic a šel dál. Jednou doslova spadl z rukávu figuranta na LVT v Lázních Bělohrad a zůstal ležet u jeho nohou, bezvědomí trvalo jen pár vteřin, bez záškubů. Pak se zase normálně zvedl a nezdál se ani nijak dezorientovaný, ale divné to opravdu bylo.
Nevídala jsem ho pak úplně pravidelně, z pozemku ČZU se odstěhoval, je to už dlouhá doba, skoro 30 let, ale vím, že vysokého věku se Ikar nedožil.
Ikarova bratra Omara z Krotkovského dvora, ze stejného spojení narozeného o rok později, má v rodokmenu dnes asi každé ČSV…

Skupina ČSV na VŠZ Praha 1994 od leva: Asta z Tondova, malá Amálka od Buližníku, Calibra z Molu Cs, Ikar z Krotkovského dvora, Canis z Molu Cs

Uzavřené populace s malým počtem předků a s malou chovnou základnou dojdou vždy na konec své cesty (cca 98%, v přírodě existují výjimky, které řídí velmi tvrdý přírodní výběr). Nespočet různých neduhů a dědičných chorob se stávají součástí jejich populace, omezují jejich využití a zkracují psí život.

Zodpovědní chovatelé svádí s chorobami opravdový boj. Dnes s pomocí zdravotních vyšetření a různých genetických testů, s pomocí selekce, ve snaze vybrat co nejvhodnější chovné páry. U některých chorob je selekce pomocí DNA testů velkým pomocníkem.
Například bez testů na dwarfismu bychom odchovávali a zapisovali cca polovinu dnešních odchovů štěňat. Dwarf způsobuje chovatelům velké ztráty, pokud se dva nositelé těchto genů dají na sebe. Dříve byl výskyt nosičů v populaci ČSV náhodný a ojedinělý. Pamatuji si doby před 25 – 30 lety, kdy se jezdilo na kontroly vrhu ke každému chovateli v ČR, štěňata jsme v té době jako poradci chovu tetovali. Štěňata postižená dwarfismem jsme v té době nezaznamenávali. Pamatuji si však dobu, kdy jsem štěně postižené dwarfismem poprvé viděla, byl u toho i pan Hartl. Vlastně jsme vůbec nevěděli, o jakou nemoc jde a jaký život takovéto štěně čeká.
Dnes samozřejmě víme, vada byla popsána a existují DNA testy. Díky vzájemné příbuznosti a uzavřené populaci už je to pro nás ale realný problém. Rozšíření a počty nosičů jsou obrovské. Příroda si s tímto postižením poradí „dobře,“ nemocná štěňata nepřežijí, méně postižená žijí krátký život a všichni na první pohled poznají, že se jedná o nemocného jedince, nepoužitelného v dalším chovu.
Pro chovatele je však chov nemocných zvířat a případné úhyny štěňat depresivní a těžko snesitelnou záležitostí. Prakticky všude na světě se ČSV na dwarfismus testují a spojení dvou nosičů se každý rozumný chovatel vyhne.
Pokud je chovná základna dostatečné široká a s DNA testy na různé choroby je stále kam sáhnout, něčím nepříbuzným nakrýt anebo dovézt v podobě jedince nebo inseminační dávky, máme vyhráno.
To je ale u ČSV stále těžší. Dnešní chov, pro ty, kdo populaci ČSV znají, mi připomíná pohyb po „minovém poli." Chovatelé se snaží mlžit a tajit neúspěchy. S prohrou se nikdo rád nechlubí.

Pro mne osobně jsou to prohry bolestné, v případě, že se jedná o zdraví zvířat a předčasnou smrt.
Je to, jako by vás někdo v plném běhu vzal klackem přes kolena. Vy padnete na zem a strašně dlouho se sbíráte. Nějakou dobu kulháte, snažíte se pochopit co se stalo a hodně dlouho trvá, než se zase narovnáte a běžíte dál. Znám však chovatele, kteří se už „nerozběhli“ a chov ČSV ukončili.

Prostě ne každý je dost odolný na řešení problémů. Být dlouhou dobu chovatelem, pokud to pro Vás není jen obyčejný byznys a nad životy psů přemýšlíte, je opravdu těžké.

Snažím se o chovu ČSV přemýšlet dost často, nějakou cestu jsem ušla, než mne několikrát něco zastavilo a donutilo přemýšlet.

Na začátku roku 2023 se uskutečnil výzkum dlouhověkosti pro plemeno československý vlčák. Informace byly uveřejněny na Klubových stránkách KCHČSV v ČR. Tento výzkum provádí RNDr. Evžen Korec už několik let ve spolupráci s akademií věd ČR. Do té chvíle se výzkum prováděl a provádí i na jiných plemenech. Pro každé plemeno byla stanovena hranice „dlouhověkosti“ - pro ČSV 12 a půl roku.

Byla stanovena skupina kontrolních zvířat 2 - 8 let, a pak dlouhověkých psů starších 12 a půl roku. Od všech zvířat se sbírala DNA, která bude sloužit k výzkumu. Tak, aby měl výzkum nějaký význam bylo zapotřebí vytvořit kolekci 30 vzorků DNA starých nekastrovaných psů. U kontrolní skupiny nebylo samozřejmě těžké DNA nasbírat. Dát ale dohromady 30 vzorků více jak 12 a půl roku starých psů samců se ukázalo, jako neřešitelný problém. Jak je to možné? Jednoduše nechápu, kde jsou ti naši zdraví a dlouhověcí psi? Podařilo se to např. u cane corzo, který měl stanovenou hranici dlouhověkosti také na 12 a půl roku.

Co se s našimi psy děje?
Snažila jsem se dohledat počty zapsaných zvířat u nás, v Itálii a na Slovensku. Najít alespoň 12 let staré údaje je těžké. SKJ na dotazy nereaguje. ČKS údaje poskytlo.
Slovenská republika ročně zapisuje už desítky let výrazně menší počty štěňat než ČR, to víme jistě, přestože konkrétní čísla se špatně dohledávají.
Italské ročenky ENCI, kde jsou všechna zapsaná plemena jsem si sehnala od roku 2009. ČSV štěňat bylo v tomto roce zapsáno v Itálii 639.
Na Slovensku nejstarší dohledatelný zveřejněný údaj z roku 2013 (na stránkách Klubu SK zveřejněná zpráva o chovu) – 67 štěňat, 2014 – 108 štěňat.
V ČR 2009 – 191 a 2014 – 331 štěňat ČSV
V Itálii se v roce 2012 narodilo už 1 030 štěňat ČSV! Tento trend trvá v Itálii už několik let a přes 1 000 štěňat ročně je zapisováno každoročně. Pro zajímavost uvádím počet zapsaných štěňat německých ovčáků v roce 2012 v Itálii – 14 162!
Několik dalších čísel pro srovnání a k zamyšlení o rozložení světového genofondu ČSV:
Itálie 2018 - 1 236 zapsaných štěňat ČSV v PK ENCI
Česká republika 2018 - 358 zapsaných štěňat ČSV v PK ČKS
Slovensko 2018 - 76 zapsaných štěňat ČSV v PK SKJ
Je tedy velmi těžké pochopit, proč nemůžeme dát dohromady 30 psů – nekastrovaných samců starších 12 a půl roku? Podobná situace nastala, když jsme byli požádáni o vzorky více jak 12 a půl roku starých fen. Nakonec se sbírala DNA i kastrovaných psů a fen, aby se vytvořil statisticky významný vzorek pro plemeno ČSV.
Výzva se poslala do celého světa, ČSV žijí přece prakticky všude a kompletace vzorků trvá už více jak rok. Své odchovy mají Němci, Poláci, Maďaři, Francouzi a jiní. Dohledávala jsem jen počty zapsaných štěňat v zemích s předpokládanou největší produkcí štěňat.

V Itálii potkáte ČSV prakticky všude - foto je z Neapole - autor Ilona Bittnerová

Vzorky DNA poslali ve většině případů italští a čeští chovatelé, asi jen 3 vzorky přišly ze Slovenska.

Odmítám se smířit s tím, že se ČSV nedožijí ani 10 let. Nechci, aby se zařadili na seznam jiných velkých plemen psů, kde je uváděna průměrná délka života 8 let a chovatelé se pak radují, když se jim pes dožije 10 let.

Nemám ráda lidi, co říkají, že deset let stačí. Nestačí, zdravé ČSV může žít o hodně déle, bez léků a užívat si své stáří a vitální důchod. Staří zdraví psi jsou skvělí parťáci, bezproblémoví, dokonale sžití se svým majitelem a prostředím. Nejlepší bývají ČSV mezi 6 a 10 rokem, plní síly, poslušní, pokud na nich majitel odvedl kus práce.
Nikdy nebudu patřit mezi chovatele, kteří řeknou, že čím dříve pes umře, tím dříve si majitel přijde koupit nové štěně. To je zrůdnost, která nemá s chovem psů nic společného.

Za praotce všech psů je považován vlk, na světě žije asi miliarda psů a já nevidím důvod, aby si jednotlivá plemena vzájemně nepomáhala.

U nás v Klubu byl na minulé konferenci předložen návrh na přilití krve NO, byl to JEN jeden návrh určený k diskusi. Po opravdu bouřlivé diskusi se nakonec odhlasovalo, že se chovatelská komise bude problematikou přilití krve zabývat a kromě toho, bude hledat cesty k ozdravení plemene uvnitř populace.
Samozřejmě se nic za 2 roky nestalo, část lidí, kteří vlastně ani chovateli nejsou (mají jen jednoho psa), nebo jsou, ale chybí jim vzdělání, anebo je jejich chov malý, náhodný, nevýznamný či neúspěšný, bojkotují a křičí proti čemukoliv ozdravnému často nejvíce.

Další, kdo aktivně vyjadřuje své názory především na internetu je velkochovatelka p. Kaufmanová, která vyprodukovala téměř 600 štěňat ČSV. Vlastní největší produkci v ČR, prodává, avšak její odchovy se kdesi ztrácí, takže se na utváření genofondu podílí méně, než jiní chovatelé, kteří zdaleka nedosahují jejích čísel. Do chovu v ČR se vrací jen velmi malá část z těchto odchovů. Pokud se však dobře podíváme do rodokmenů jejích psů, jsou na tom velmi podobně, jako všechna ČSV na celém světě. Stále ti samí opakující se psi, někteří hojně využívaní i jinými chovateli, nic jiného z hlediska historie a současnosti. O dění v klubu a jeho akce se zajímá spíše virtuálně, bonitační výsledky, zvláště povah - podprůměrné, výstav se sama nezúčastňuje. Ostatní chovatele považuje za nepřátele svého byznysu, podvodníky s pseudobonitacemi proti nimž a jejich psům je potřeba bojovat, jak píše na svých stránkách. Cituji: "Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Hrr na ně..." Takže s něčím opravdu seriozním, než jsou namalované české a slovenské vlaječky v rodokmenech, asi ani ona nepřjde :0(

Myslím, že většina lidí bohužel vůbec nepochopila a nerozumí tomu, co by se přilitím jedno NO k těm 43, kteří se podíleli na tvorbě ČSV, stalo.
Tedy vysvětlím:
Je úplně jedno, zda by se pokusně použil pes či fena NO, která by odchovala štěňata s vybraným psem ČSV a tato štěňata by se pak zapsala do registru a dle selekce by se dál připařovala s ČSV. Ovlivnilo by to na několik generací jen jednu rodinu nebo jednu linii. U F1 by se procento krve NO ze 72 % zvedlo na 86 %. U F2 by procento NO bylo 79 %. U F3 by krve NO bylo již 75,5 % a vlka 24,5 % což mají prakticky mnohá dnešní ČSV. U F4, která by se mohla dočkat zápisu z registru do oficiální PK, by krve NO bylo již 73,75 % a krve vlka 26.25 %.

U F 5 by byl vliv NO už jen o 0, 875 % větší oproti normálu, pokud počítáme, že procento krve NO u průměrného ČSV je 72 %.

Nestalo by se tedy vůbec nic hrozného nebo devastujícího, jak se snaží někteří hysteričtí majitelé ČSV vykřikovat do světa. Na seznamu použitých NO v chovu ČSV by přibylo jen jedno jméno.
Jednorázové přilití krve NO, by dle mého názoru, zvedlo například cvičitelnost, vlohu pro aport či obrany u části štěňat této rodiny či linie, především u F1 a F2. S přiléváním krve ČSV a dle selekce, jaká by byla vytvořena na tato štěňata, dle výběru dalších jedinců do dalšího chovu atd., by se vlohy buď upevňovaly anebo ztrácely. Přilití krve by, ale dle předpokladů, zvedlo heterozygonost jedinců, jejich vitalitu - životaschopnost a o to jde.

Na celkovou populaci by takovéto jednorázové přilití prakticky čehokoliv, ale mělo téměř nulový dopad a vliv jednoho NO navíc k těm 43, by se časem u většiny zvířat ztratil úplně. A ti, kdo by o tuto linii neměli zájem, by se jí mohli s úspěchem a snadno ve svém chovu vyhýbat.

Jestliže ale myšlenka na jednorázové přilití dokáže vyvolat hysterii a paniku u chovatelů ČSV v ČR, ale i jinde, co by potom udělal hybridní plán – outcross program, tak, jak byl vytvořen před několika lety pro saarloosova vlčáka? Kde se sáhlo kvůli variabilitě i do jiných skupin FCI. K prostudování zde (nutno použít překladač):
https://avls.nl/plan-van-aanpak/
https://saarlooswolfhonden.nl/tsjechoslowaakse-wolfhond/

No, nechci ani pomyslet. Já se v duchu hořce směji, při té představě, co by se dělo v našem klubu.

V současné době si ani nemyslím, že by něco tak rozsáhlého bylo pro ČSV potřeba. Ale k zamyšlení a hledání cest k lepšímu zdraví našich psů v budoucnosti důvody už delší dobu existují.
(Před 22 lety jsem dovezla prvního saarloosova vlčáka do ČR. V té době se už řešilo mnoho vážných zdravotních problémů u tohoto plemene, ale jakékoliv přilévání krve bylo pro Holanďany tehdy tabu. Uplynulo několik desítek let a oba holandské kluby AVLS a NVSWH na outcrossech systematicky pracují a své podporovatele mají i v ČR. Ani jeden Klub však nepoužil k regeneraci vlky.)

S fanatiky a hlupáky, kteří jsou ochotni si lhát do vlastní kapsy nelze však dělat doslova nic.
Ten „správný fanatik“ je ochotný bránit čistotu rasy, až za hrob! Až za hrob třeba vlastního psa :0(

Ing. Monika Soukupová 2024