Československý vlčák - Chov

Chov československých vlčáků „z Molu Es,“ aneb cesta je cíl.

Chovatelská stanice „z Molu Es“ je mezinárodně chráněná chovatelská stanice psů FCI s dlouholetou tradicí, usilující o dlouhodobou kvalitu a všestrannost psů ale i svůj vlastní směr. Jméno chovatelské stanice "z Molu Es" nikomu nepůjčujeme a není možno na naše jméno odchovávat psy na jiném dvorku! Za správnost údajů v rodokmenu ručím a tudíž musím být krytí přítomna, fenám a šteňatům je také dávána naše strava, péče, výchova, rodí se v našich podmínkách a pod mým dozorem. Mohu ručit jen zato, na co sama dohlížím a co mám pod kontrolou.

V první řadě se snažíme o zvířata „funkční,“ po stránce zdraví a povahy, v souladu se standardem ČSV.
Co preferujeme a jaké jsou naše chovatelské zásady?

 Sledujeme pečlivě chov tohoto plemene po celém světě, neb populace ČSV v ČR není populací uzavřenou a již není ani málopočetným plemen psů. Chovatelé v ČR psy dováží nejčastěji z Itálie, Slovenska, Maďarska, Německa a Polska, kde jsou fungující chovatelské stanice. Naprosto běžně a každoročně se využívají zahraniční psi na krytí chovných fen v ČR a štěňata chovatelé zpětně exportují prakticky do celého světa. Spolupráce mezi chovateli je dnes díky internetu snadná a rychlá.

Ani pro nás není překážkou jet za kvalitním krycím psem tisíce kilometrů. Na jménech ani na titulech nelpíme, jen na kvalitě a vlastním úsudku. Preferujeme zvířata s pevnou konstitucí, funkční stavbou těla s dobrou kvalitou srsti - mohutnou podsadou a kvalitním krycím chlupem.
  Ideálem je pro nás srst vlků žijících na severní polokouli (záměrně nepíši vlků karpatských – jelikož tento samostatný poddruh vlka prakticky neexistuje). ČSV by měl mít v plné srsti (ne v línání) mohutný límec, kvalitně osrstěné břicho, vnitřní strany stehen a ocas. Neradi bychom, aby naši psi připomínali například téměř hladkosrsté vlky arabské.

 Povaha je jeden ze základních stavebních kamenů dobrého chovu. Bez dobré povahy, není dobrého psa – a ČSV pes je. Má své číslo standardu (FCI 332) a je mezinárodně uznaným plemenem ucházejícím se na výstavách o tituly nejvyšší. Je stále plemenem pracovním a jsou na jeho chování a poslušnost kladeny poměrně vysoké nároky. Po letech soužití s těmito psy mohu zodpovědně říci, jak velmi je povaha důležitá a pokud je pes zdravý a má povahu, jistě mu odpustíte tmavší oko, nevýraznou masku či delší ucho.

 V našem chovu se nezaměřujeme na chov „ modelek„ psů, vypadajících dobře jen na fotografiích!

Zažila jsem mnohokrát zklamání ze psa, který mne nadchnul na fotografii. Zklamaní z jeho slabé kostry, kterou fotka neukáže, ze slabé hlavy, krátkého předloktí. Velmi plaché anebo zase naopak, velmi agresivní povahy, kterou fotka také neodhalí. Je hodně důležité vidět a znát psa osobně!
 Moje první ČSV Alina – Asta z Tondova byla na speciálních výstavách hodnocena „jen, jako velmi dobrá,“ ale jsem si naprosto jistá, že takového psa bych chtěla mít znova. Byla obrovská osobnost, inteligentní pes schopný samostatně řešit situace, spolehlivý a dlouhověký pes! Doprovázela mne dlouhých 16 let a 6 měsíců.

 Pes s dobrou povahou Vám bude vždycky scházet a takových psů se lidé jen tak nezbavují!

Exteriér musí mít funkční charakter a já si psa v hlavě vždy takhle hodnotím.

 - Je pes zdravý, chová se - vypadá na první pohled, jako zdravý pes?
- Má dobrou povahu? (Povaha je znak značně složitý, kontrolován velkým množstvím genů malého účinku a každý hledáme také trochu něco jiného. Velký a zásadní vliv na projev a chování psa má také výchova a způsob práce - výcviku majitele.)
- Má pevnou konstituci a kvalitní srst?
- Vyjadřuje jeho hlava pohlaví?
- Je celkově harmonický a souladných proporcí?
- Je schopný přirozené reprodukce?
 Jantarové oko a krátké ucho není funkční znak a proto nemůže být při výběru psa či feny do chovu na prvním místě, ale je jen „třešničkou na dortu,“ jako je například i krátký ocas. Ne však tak krátký, že úbytek obratlů vidím, jako projev degenerace a ne našich šlechtitelských snah.
  Nechovám a nepreferuji psy standardnější, než standard!
Ocas, jeho kostěný podklad, dosahuje ideálně k hleznu! Ne nad hlezno!
Přehnaná snaha o velmi krátký ocas a krátkou záď může vést k ocasu „dobře nasazenému,“ ale velmi špatně nesenému. Vadných ocasů vídám v posledních letech na výstavách v ČR opravdu hodně. Pak nastoupení vlčáci působí v kruhu spíše, jako parta toulavých “vořechů,“než lehkonohých „vlků.“ Ocasy točené přes hřbet, různé háčky, vlnky, zálomky...
 Oko nemusí být vysloveně žluté (ČSV není SAV), ale jantarové.
 Ucho tvoří 1/6 kohoutkové výšky psa.
 Chovat psy standardnějších, než standard, je nebezpečný trend a mnoho plemen v honbě za přehnaně vyjádřenými plemennými znaky vede plemena "úspěšně" k jejich konci. Stačí se podívat na nejrozšířenějšího psa na světě populárního německého ovčáka. Kam až je schopen člověk v šlechtění zajít například v utváření hřbetu a úhlení končetin?!
 Barvu – odstín vlkošedé u ČSV osobně neřeším. Líbí se mi psi stříbrní, žlutošedí ale i tmavěšedí s výraznou maskou. Barva je vždy až to poslední při hodnocení psa a doma jsem měla již všechny odstíny vlkošedých ČSV. Vím, že na odstínu šedi pramálo sejde. Dříve byli preferováni psi vysloveně stříbrní, neb se zásadně odlišovali od tmavěvlkošedých německých ovčáků. Takto zbarvené ČSV si s NO nikdo nespletl.
 Dlouhodobě se však z chovu ztrácí sytost barev a tak současný směr nahrává více psům se sytými barvami, kteří bývali dříve označováni za méně žádoucí. Standard tmavě vlkošedou barvu hodnotí jako přípustnou. Takový jedinec musí mít vždy dobře vyjádřenou bílou masku na tlamě, pod krkem a na hrudi. V letech minulých byli obecně více preferovaní psi stříbrošedí a světle-žlutošedí, z výše popsaných důvodů.

 Zvířata preferuji tak, jak říká standard. Více, jak středně velká - horní hranice není ve standardu dána! Standard ČSV popisuje jako psa s pevnou konstitucí, více, než středně velkého a s obdélníkovým rámcem těla. Pes musí být především harmonický, souladných proporcí a s výborným pohybem. Nesoulad proporcí je vada vylučující.
Sleduji utváření hrudníku, postavení, délku a úhlení končetin.
Hřbet musí být rovný a především pevný v pohybu.

 Při výběru psů či štěňat do chovu funguje má vlastní intuice, které důvěřuji a bez té by to u mne opravdu nešlo.
Intuici a vnímání nehmotných signálů se však člověk nemůže naučit a každý máme tu svojí a svůj vlastní pohled na věc. Někdy intuice zafunguje, někdy méně. Spolehlivě předvídat bohužel neumím.
  Rodokmeny studuji především z hlediska chorob a vad tak, aby se u rodičovského páru nesešly a u potomků nekumulovaly.

Raději vždy volím psy z jiných linií tak, aby potomci měli 4 generace volné, pokud to trochu jde. Vzájemně zcela nepříbuzná ČSV však neexistují. Bez vzdálené příbuzenské to tedy v chovu ČSV nejde, ale snažím se o to, abych neohrožovala budoucí generace vysokým stupněm příbuzenské plemenitby, oslabenou konstitucí a vitalitou - slabým imunitním systémem a aby naši psi neztráceli schopnost přirozené reprodukce!

 Kráse vlka se ČSV nikdy nevyrovná a tak honba pouze za „vlčím exteriérem“ je pro mne osobně cizí.

Pokorně respektuji matku Přírodu a vím, že um samotné Přírody člověk nikdy nenapodobí.
Je neuvěřitelné, jak jsou vlčí populace vyrovnané svým typem! Exteriér vlka má ryze funkční charakter a není na něm nic malicherného a samoúčelného. Vlk je ale zvíře přizpůsobené pouze životu v přírodě, je to plachý tvor – lovec - predátor a člověk je pro něj úhlavní nepřítel. Lidé, obdivující krásu vlka, chovají ČSV - vlku podobné psa. Připomíná vlka svým pohybem, stavbou těla, barvou, osrstěním a maskou. Také jistý druh vlčí odolnosti, zdraví a vytrvalosti by si ČSV měl zachovat. Povahou je ČSV dneška ale 100% pes, který je schopný spolupráce s člověkem, výchovy a je schopen zvládnout i vrcholový výcvik. Není pochyb, že tomu tak je.
 Vlčí, extrémně nedůvěřivé, vrozené plaché chování, snížená adaptabilita a cvičitelnost je v dnešním civilizovaném světě nežádoucí, a pro zvíře samotné vybavené takovýmito geny, limitující, život ohrožující. Život ve stálém stresu, napětí a úzkosti z lidí a hluku, není život, který si naši psi zaslouží.

 Dokonalý pes, ale neexistuje a i ten sebekrásnější a sebelepší pes má vždy nějaká svá ALE.
  Snažím se o chov psů především vitálních, harmonických po stránce povahy a exteriéru tak, aby pokud možno co nejlépe naplnili myšlenku samotného standardu.
Dokonalá štěňata spolu s mými fenami však neumíme vytvořit a nic v tomto duchu ani budoucím majitelům nemůžeme tedy slíbit. :0)
Z mé zkušenosti ale vím, že téměř k „dokonalosti“ může svého psa dovést a vychovat jen jeho majitel!

Ing. Monika Soukupová 2014