Několik slov k vývoji a povaze plemene.

Standard hovoří jasně, ale je takový československý vlčák i ve skutečnosti?

Jednoznačná odpověď na položenou otázku neexistuje. Každý představitel tohoto plemene je trochu jiný i když určité povahové rysy, mluvíme-li o povaze, se u části populace objevují častěji.
Jakoby každé zvíře ovlivňovala část genů vlčích a část genů psích a „vylosovaný poměr“ je vždy ruskou ruletou. Je třeba tyto psy dobře a dlouhodobě znát a ne si naivně myslet, že podle jednoho jedince, kterého jsem majitelem, nebo kterého znám mohu psát monografii plemene. To by byl hluboký omyl. Určitě je skvělé, když prožijete život, tím myslím společně celý psí život, lépe životy, s různými povahovými typy plemene československý vlčák. Pokusíte se s nimi cvičit a vychovat je. Kdo chce, naučí se rozumět jejich logickému jednání, chápat je a ne je jen odsuzovat.

Plemeno československý vlčák je plemenem poměrně mladým ale i tak je velmi dobře vidět posun kupředu. Zvířata zcela neovladatelná, děsící se vlastního stínu, která se nedala pustit z vodítka s tím, že je přivoláte zpět, dnes nepotkáte. A pokud ano, troufám si říci, že je chyba na druhém konci vodítka! O ujednocení typu - exteriéru československých vlčáků není pochyb.
 Před pár lety mne navštívil pan Mádle (ch. st. z Vlamy) s panem Doušou (z Doušova dvora), jedni ze zákládajících členů Klubu chovatelů ČSV. Ani jeden z nich se chovu už nevěnuje. Několik let, spíše desítek let, se dění v Klubu neúčastní. Navštívili tehdy i klubovou výstavu ve Vojanových sadech v Praze (psal se rok 2001) a pan Mádle mi tehdy řekl:" „Vy“ máte ty psy dnes hezké a ještě dobré v povaze. Před 20 lety jsme „My“ neměli ani jedno!" To byl dojem pamětníka.
Zvířata, se kterými se cvičilo a skládaly zkoušky, existovala vždy. Jen by asi mnozí dnešní čévéčkáři nevěřili, že to byli představitelé plemene československý vlčák. Stačí se podívat na feny Aničky Šimáčkové - Jilmu z PS, Armu z Pražského podhradí. Ani pes Lex z PS ale ani Nuk z PS, kteří měli vysoké zkoušky, jako dnešní ČSV nevypadali. Až příliš připomínali německé ovčáky. Mnoho znaků plemene, ke kterému náleželi, nenesli!

Ano, jistě i dříve byla zvířata nádherná v typu. Byly to "produkty" šlechtění pomocí úzké příbuzenské plemenitby na populárního plemeníka Repa. Dnes není jediné zvíře, které by nemělo tohoto psa v generacích předků a někteří ho měli v 6 generacích třeba i 17x! To jen na okraj.

Někdy je vidět zvířata nervově labilnější, se sklonem k pasivně obranné reakci. Kdo uteče ten vyhraje! Pro zvíře v přírodě zcela typická vlastnost. Vlk nikdy zbytečně nebojuje, neztrácí síly, nevystavuje se zranění. Může – li, konfliktu se vyhne. Mnoho takovýchto zvířat však funguje v rodině zcela bez problémů, většinou jsou i dobří hlídači. Ke své rodině mají velmi silný citový vztah a velmi často jsou tato zvířata vůdci smeček, žijí – li ve skupině zvířat. Pro někoho je to možná divné, ale jejich nedůvěra k lidem obecně, věčná ostražitost a samostatnost, jiným členům smečky imponuje. Neplatí to samozřejmě vždy! Je ale je dobré vědět, že vztah a chování k lidem může být diametrálně odlišné, než vztah a chování k příslušníkům stejného druhu.
 Plemeno prodělalo velký vývoj a to je bez diskuse a kritizuje – li někdo toto plemeno dnes, neví o čem mluví. Cílená práce a selekce se odráží na populaci rok od roku, generace po generaci. Je to práce pomalá. Znaků, které je třeba hlídat, je mnoho. Přirozené vlčí vlastnosti nemohou však vymizet zas tak rychle a taky je třeba si říci proč? A co vlastně chceme? Proč tedy byl do krve německého ovčáka vlk přilit? A chceme opravdu, jednostrannou a tvrdou selekcí zaměřenou jen na povahu, odstranit vlka - odselektovat jeho „nepotřebné geny“ pracně pryč? A zcela jistě by se nám to povedlo a zpětným křížením by jsme zase udělali dobře cvičitelné německé ovčáky.

Kdo si chce koupit československého vlčáka, musí dobře vědět z čeho vyšel a být s tím smířen.
V Čechách a na Slovensku máme smůlu, plemeno je poznamenáno historií šlechtění a mnoho zkušených výcvikářů si je pamatuje právě z dob šlechtění. Někteří s nimi dokonce sloužili, byli nuceni s nimi pracovat v dobách hluboké totality, na hranicích. Zkušenosti mají různé, většinou velmi negativní a tyto zkušenosti si přinesli i do dnešní doby.

 Dnes už, ale "čévéčka" nejsou velmi problematičtí kříženci vlka a psa různých filiální generací. Jsou plemenem, které prošlo a prochází vývojem. Zvířat, která se chovají zcela jako psi – tedy tak, jak se předpokládá u kulturních plemen, je většina. ČSV mají jistě svá specifika, která dělají plemeno plemenem. Rozhodně, ale nejsou necvičitelní a nevychovatelní! V Čechách však bude ještě nějakou chvíli trvat, než na cvičácích přestanou opakovat:" ČSV je pes k ničemu."
 Ano, jistě potřebují "jiný" přístup. Někteří jsou lepší, někteří horší a někteří možná i problematičtí. Tak, jako i představitelé jiných plemen! Těch opravdu problematických je však dnes procento nejmenší! Velký vliv na chování psů obecně má člověk. Schopný pejskař (a nemusí mít dlouhodobé zkušenosti se psy, inteligentní a dobře fyzicky vybavený si s čévéčkem poradí. Neschopný nevychová ani retrívra a problémy ma i s dominancí jezevčíka. Vše je v lidech. Naprosto běžně a bez námahy skládají ČSV zkoušky ZZO, ZOP, BH, ZPU - 1. Jsou především výborní stopaři ale i obranářů a aportérů se v dnešní době rodí více a lidé s nimi všestranné zkoušky skládají.
Každopádně si troufám říci, že zvířat o kterých si jen jednoduše pomyslím „to je bezva pes,“ je v populaci ČSV víc a víc. Důkazem je stále fungující CHOV a ZÁJEM o tyto psy, který se v Čechách a na Slovensku udržel a navíc již dávno překročil hranice bývalé Československé republiky. Bez jistých kvalit těchto psů, by tomu tak nebylo. Věřím i tomu, že za dalších 10 - 20 let bude plemeno zase někde jinde a jeho jméno, v ústech kynologů, nebude tak velmi často vyslovováno s averzí!
Plachost.
Z vlastních zkušeností musím říci, že tolik nepopulární plachost a nedůvěra, především v osoby mužského pohlaví, bez agrese, není ani dnes pro plemeno hrozbou. Zvláště a např. pro západní Evropany. Celosvětový trend v oblasti kynologie a chovu psů je velmi silně zaměřen především na agresivní a nebezpečné psy.
  Skutečným problémem je agresivní a nebo příliš dominantní chování. Psi cholerici, psi napadající děti, svého majitele a nebo všechna zvířata. Takoví psi končí v útulcích a nebo na stolech veterinářů.... :(
Většina normálních lidí se smíří s tím, že jejich pes, není žádný „Bivoj.“ Nesmíří se s tím, když jim pes napadá babičku, děti a při každém povelu - pokusu donutit psa vykonat povel – vrčí, v horším případě kouše. Takové zvíře potřebuje zkušené vedení a málokdo je ochoten a schopen mu je dát.

S plachostí se budeme u československých vlčáků ještě nějakou dobu potýkat. Není to však problém zásadní a neřešitelný. Je třeba dopřát plemeni ještě nějaký čas a potkáte – li nejistého československého vlčáka, snažte se mu porozumět a rozumět plemeni, jeho vývoji a vědět proč.  

Plemeno československý vlčák NEMÁ za sebou historii dobrého pracovního psa a pracovního využití, jako většina pracovních plemen. Nemáme se o co opřít, snad jen o německé ovčáky, kteří kolují v jeho krvi. ČSV byl pro neupotřebitelnost z armády a policie vyřazen. Práce schopným z něj dělají především ruce civilistů, vývoj, šlechtění a čas.

Video o historii a součastnosti ČSV

ing. Monika Soukupová
(fotografie: archiv Anna Šimáčková, V. Mádle, Břicháčkovi, kniha Československý vlčák, p. Hartl, Jedličkovi)