Alina

Jmenovala se Asta z Tondova, ale nikdo jí nikdy neřekl jinak, než „Alina.“ (Jak jsem si svého prvního československého vlčáka pořídila si můžete přečíst ZDE )
Alina byla výjimečná psí osobnost, což jsem sice jako každý správný majitel tušila, ale s odstupem let docenila ještě mnohem více s množstvím zvířat, která jsem poznala, vychovávala a snažila je formovat k obrazu svému!

Alina uměla výborně aportovat naprosto vše! Od všemožných hraček, klasického aportu, až po malé drobné mince.
Prostě zvedla a přinesla vše, co jí bylo mou osobou hozeno. Uměla dohledávat ztracené kovové obojky své a nebo jiných psích kamarádů, které ztratili v zápalu hry. Řekla jsem jen „hledej aport!„ a ona prostě hledala cokoliv mého a nebo se známým pachem.

Je třeba dodat, že Alina nebyla žádný náruživý aportér a za míčky a klacíčky nikdy neběhala. Klasický aport měla poctivě a pomalou naučený metodou přes pešky - spojené s obranou. Alina byla rozený obranář, ne aportér. Aport byl pro ni cvik, jako mnoho jiných, ne zábava.

Bydlela jsem na vysokoškolské koleji VŠZ (dnes ČZU) v Praze - Suchdole a Alina měla postavený kotec na pokusném poli pana docenta Jandury, který byl od té dobroty a několika studentům své psy ubytovat u něj povolil.

Jednou odpoledne jsem šla opět za Alinou. Za mnou šel můj přítel, který nesl svazek klíčů od koleje, pozemku s kotci, domova, atd. V půli cesty se otočil, odcházel kamsi a klíče mi hodil!
Hodil je však na velkou vzdálenost a v poměrně nepřehledném terénu. :0( Samozřejmě naprosto špatně, letěly kamsi. Tušila jsem, kde dopadly, všude však rostly kopřivy, keře, stromy. Byla jsem bezradná. Přítel se vrátil a hledal...
Já jsem přelezla plot na pozemek a šla jsem si pro Alinu, jejíž kotec nebyl zamčen na zámek. Plot jsme spolu přeskočily zpět a šly hledat klíče.
Několikrát jsem jí v místě předpokládaného dopadu dala povel: „Hledej aport!„ a ona hledala. Hledaly jsme obě, já už lehce, později více ztrácela nervy.
Alina se neustále vracela k jednomu místu blízko vzrostlého stromu, jakoby TAM něco bylo. Ale nebylo, já klíče neviděla. :0( Ukázala jsem jinam a „hledej aport!" Alina se vrátila na to samé místo a lehla si.

Já už naprosto zoufalá domnívající se, že Alina hledání vzdala jsem jí okřikla a zavelela drsně ještě jednou: „Hledej aport!!“  To prozíravé a bystrými smysly obdařené zvíře se jen zvedlo, opřelo se předními packami o strom a hledělo upřeně do větví. Přišla jsem k ní, pohladila ji po hlavě a ještě jednou řekla: “ Hledej, prosííím... “ a  pak jsem se podívala tam, kam ona a ty klíče, v těch větvích, nad ní visely!

Alina uprostřed, v levo Petra s Bilou, já napravo (trochu netradičně, zrzavá:0) držím malou Baklavu, rok 1992.