Jak to všechno začalo aneb jak Soukupová ke psům přišla

Za vše mohou geny - řídící a ovlivňující naše chování, touhy, schopnosti, dlouhověkost...Existuje samozřejmě chování naučené či získané, to ale určitě neplatí o mé lásce ke psům a zvířatům obecně.

Už jako malé se mi zdávalo, že mne následuje pes. V mých snech se proháněl kokršpaněl Lord, buldoček Darinka anebo Bílý tesák. Chtěla jsem psa jakéhokoliv, prakticky všichni mi přišli úžasní. Doma to nikdo nechápal a panelákový byt ve čtvrtém patře na malém městě, mnoho možností nenabízel. Přesto jsem se párkrát pokusila vzdorovat mé čistotné mamince a nějaké to zaběhnuté či odložené štěně jsem si domů přinesla. To se však víc, než pár dní u mne v pokojíčku neohřálo a rodina vždy rázně zakročila. Jo, neměla jsem to lehké…

Bylo mi dvanáct let, když mi moje kamarádka a spolužačka Šárka vyprávěla, jak se jejich Ritě narodila štěňata. Rita byla německý ovčák.
Ani na okamžik jsem nezapochybovala, jedno štěně bude, musí být moje! Tak jasně to neviděla ovšem moje rodina. Mé naléhaní obměkčilo pouze otce, který vymyslel spásné řešení. Nedaleko továrny kde pracoval, bylo kynologické cvičiště s kotci ve kterých bylo možné psa umístit. Povedlo se a já si mohla pro Bojara, tak jsem se rozhodla štěně pojmenovat, jet.

O víkendu jsem navštívila mojí kamarádku v malé šumavské vesničce Blažejovice, nedaleko Volar. Všechna štěňata byla nádherná. Byla 4. Jedno, to které se mi líbilo nejvíce jsem popadla, dala si ho do kočárku a spolu se Šárkou jsme je vozily. Bojárek byl příliš malý na to, aby protestoval. Jako dnes vidím paní Wienerovou, jak nás zastavila a povídá: „Tak ukaž Moniko, jakého jsi si vybrala? Hm… a jak se bude jmenovat?“ A já na to:„Bojar!“ Pani Wienerová se jen usmála a povídá: „Musíš vymyslet jméno jiné, tomuhle pejskovi chybí „zvoneček.“ A tak se z Bojara stala Dina. Jiné štěně jsem totiž nechtěla.

Každé ráno jsem vstávala o hodinu dříve, abych stihla před školou za Dinou na cvičák dojít. V zimě, v létě, za deště …... Po škole to samé. Pamatuji se na pravidelné revíry na kterých jsme se scházeli s Leou, Jardou a Vlastou. Lea už chodila na gymnásium, Jarda a Vlasta na základku, jako já. Mnohokrát jsem stávala někde v křoví a čekala, až mne Jack, Amur či Art najdou. Taky si dobře pamatuji, jak mne Jack „vzal“ za stehno….! Revíry se tehdy dělali jen přírodní. Každý, kdo měl ruce a nohy si uměl vzít rukáv a dát kousnout! Figurantů nebyl nedostatek a psi kousali! Možná jsme neměli takové nároky, ale spíš mám pocit, že právě naopak. ZM - byla banalita, na které se začínalo a měl či musel ji mít prakticky každý pes, který na cvičák chodil a pokud jeho majitel žádal o úlevu z poplatků za psy.
V mé paměti z té doby zůstali psi jako Jack z Města růží Lei Shönové či Brit pana Jiřího Majera, kteří měli kromě množství zkoušek i ZVV3. A já mám prostě pocit, že tak vycvičené psy jsem již nikdy neviděla. Ti psi dělali precizní posunkovou poslušnost na 20 m, skákali 2 m bariéru s aportem (ne áčko)... Uměli zadržet a pohlídat 2 figuranty, vše s lehkostí a samozřejmostí, jakoby to nic nebylo. Když jsem po letech viděla ukázkovou poslušnost dle IPO3, tak jsem jen marně čekala „kdy to přijde?“ Kromě třech aportů nepřišlo nic, natož posunková poslušnost na 20 m. Byla jsem zklamaná a marně vzpomínala na psy, kteří cvičili podle ZVV3. Prostě bylo na co koukat.

Dina vyrostla a na první pohled bylo patrné, že není čistokrevný NO. Mě to ale netrápilo a ani jsem to snad tehdy neviděla. Na cvičáku jí čas od času někdo řekl "HuskyDina." :0) Až po letech jsem pochopila…Musím ale říci, že Dina, dokonale a nadlouho, zformovala můj vkus :0)

Výkonnostní knížka, která byla Dině a mně vystavena, při složení zkoušky ZVV2.

Dina měla toulavou krev a občas se jí podařilo z nového kotce utéct. Pak šla sama na cvičák…a nebo třeba na vlak.
To bylo tehdy, když měla svá první štěňata. Ráno před školou jsem šla štěňata nakrmit a vyvenčit Dinu. Jaké bylo mé překvapení, když v kotci bylo jen 7 štěňat šest týdnů starých. Dina nikde. Tehdy jsem si pomyslela: „Už jí to s nimi nebaví, tak se šla projít a brzy se vrátí.“ Bohužel, když jsem přišla odpoledne ze školy, Dina nikde. Obavy o Dinu narůstaly s každou minutou a začínala jsem věřit, že se jí něco stalo.
V pozdních odpoledních hodinách zavolal babička ze Strunkovic nad Blanicí a povídá: „Kde jste? Viděla jsem z okna, že je Dina na chatě a tak si říkám, naši přijeli. Když jsem však došla na chatu, (která byla nedaleko bytovky, ve které babička bydlela) k mému překvapení jsem zjistila, že na chatě je jenom Dina!“ Ještě ten den jsme si pro ni dojeli a já ji celou cestu litovala, jakou si chudinka udělala patnáctikilometrovou procházku.

O několik týdnů později jsem s ní cestovala vlakem za babičkou do Strunkovic. Paní průvodčí hned Dinu poznala a povídá:
„No, zrovna tenhle pes před několika týdny nastoupil na zastávce Prachatice – Lázně, bez košíku a samozřejmě bez lístku! Nikdo se k němu nehlásil a vyhodit se taky nedal. Když však přišla zastávka Strunkovice, pes se zvedl a bez poděkování a pozdravu vystoupil!“ Jo, moje Dina byla šikulka....:0)

Jednoho dne opět utekla snad s tisíckrát spravovaného kotce a vydala se na svou pravidelnou procházku na cvičák. Tam však již nikdy nedošla a mí známí ji našli v příkopu nedaleko brány od cvičáku. V paměti mám ztichlé psy, kteří mne v ten osudný den svým štěkotem za svých kotců nevítali. V tu chvíli již věděli, že Dině není pomoci.

moje Dina na překážce

Canis
Dina už neexistovala…..ale touha mít psa se nikam nevytratila. V mých očích se stala Dina prototypem, ale pořídit si druhou Dinu, která byla dílem náhody, bylo nemožné. Listovala jsem v atlasech a shromažďovala informace…Určitá podoba s vlčími kříženci tu byla a neviděla jsem to jen já. Prostě můj další pes měl být stejně vlkošedý a s bílou maskou. Někdy kolem roku 1982, ještě když Dina žila, jsem na cvičáku v Prachaticích slyšela vyprávět o Standovi Maršálkovi a vlčici Lejdy, která byla střídavě umístěna na posádce PS v nedalekých Volarech a v Libějovicích.
(V roce 1983 se narodil ze spojení Lejdy a Bojara vom Shotterhof – Kazan. Kazan se později stal oblíbeným tématem na všech cvičácích od Volar přes Prachatice až po Vodňany možná i dál: 0)) stal se téměř legendou. Přes svůj původ s ním složil Standa Maršálek zkoušku ZVV1, což s křížencem první filiální generace (NO x vlk) lze považovat za světový unikát. Kazan byl vynikající stopař, obranář – jen když opravdu chtěl. U figurantů však budil obrovský respekt svým zjevem. Kazana jsem spatřila v době, kdy jsem již byla majitelem mé Aliny - Asty z Tondova, mohlo to být kolem roku 1987, možná později. Jela jsem tehdy s jedním kamarádem pro vyřazeného NO na posádku do Libějovic.
Pamatuji se na obrovitého vlkošedého psa v typu NO, na dlouhých nohách s napalec dlouhými tesáky. Když seděl, měla jsem ho pod prsa. Vše na něm bylo obrovité (oproti NO) a něco takového jsem nečekala. Opatrným hlasem jsem se tehdy zeptala, jestli si ho můžu pohladit a Standa se jen usmál a povídá: „Ty pro něj nejseš žádná konkurence, klidně". :0))

 Dovětek.
Vlk patří do přírody. Lesy, volnost a druhové jsou mu nadevše. V přírodě je to sebejistý, inteligentní a nádherný tvor, vybaven instinkty a vlastnostmi v přírodě žít a přežít Přinutí – li ho člověk žít ve své společnosti je to frustrovaný, pro někoho možná zbabělý živočich. Nikdy Vás nebude dobrovolně následovat, vždy ho budou děsit davy lidí, hlučící a páchnoucí auta. Vůli člověka a snaze si ho podřídit nikdy neporozumí. Je pouze vaší hračkou, rozmarem a nikdy nemůže být vaším přítelem." Krm si vlka jak chceš, stejně kouká k lesu!" Tak praví přísloví, několik slov a jaká pravda.